V úterý 26.9. vstoupila v komunitě Praze Karlíně do aspirantátu Anička Beránková. Při této příležitosti jsme ji trochu vyzpovídali 🙂
- Aničko, kam jsi vlastně vstoupila? Co je to za divné slovo: aspirantát…? Jak tvůj vstup vypadal?
Místo slova aspirantát by se také dalo použít slovo kandidatura, slovo aspirace značí určitou touhu – v tomto případě touhu zjistit, zda by pro mě mohl být zasvěcený život u sester salesiánek tou správnou cestou. Vnímám to jako první období nějakého rozlišování a vzájemného poznávání, také jako prostor pro hlubší porozumění Bohu a sobě samé.
Moje oficiální přijetí do aspirantátu proběhlo asi až měsíc po tom, co jsem se nastěhovala do karlínské komunity a už jsem se opravdu nesmírně těšila. Proběhlo to v krásné až rodinné atmosféře se sestrami z Karlína a Kobylis, byl to takový velmi osobní zážitek. 
- Jak dlouho v tobě zrála myšlenka toto rozhodnutí udělat? Jaká byla tvá cesta?
Nějakým způsobem se ve mně myšlenky na zasvěcený život ozývaly už dlouho, myslím, že asi 10 let. Pořád jsem nechápala, proč by Bůh měl chtít něco takového zrovna po mně. Navíc jsem se v rozhodování o tom “necítila svobodná”, připadalo mi to, jako bych byla tlačená do něčeho, k čemu jsem sama nedala souhlas, a to se mi nelíbilo. Takže jsem takové myšlenky vždy zdvořile odmítla a odsunula, na nějakou dobu jsem dokonce úplně zapomněla, že mě kdy něco takového napadlo. Bůh si mě ale přes ty roky stále nějak vedl, dával se mi poznat v různých životních situacích.
Nakonec mi došlo, že mě nechce k ničemu přinutit, ale naopak mi dává možnost rozhodnou se zcela svobodně. Pamatuji si to dost živě, bylo to loni v létě při jedné adoraci – najednou jsem pocítila tak obrovskou míru Jeho lásky, že říct “ano, veď mě tam, kam ty chceš” byla ta nejjednodušší a nejpřirozenější věc doprovázená obrovským pokojem.
- Z čeho se v tvé nové životní etapě těšíš a čeho se bojíš?
Zatím je všechno stále takové nové, tak si to nějak celkově užívám. Těším se hlavně na seznámení s dalšími sestrami a poznávání, učení se novým věcem. Nemám pocit, že by přede mnou bylo něco, čeho bych se vyloženě bála. Jasně, že má člověk přirozeně různé obavy (např. z toho, jak to půjde v nové práci, jak bude zvládat brzké vstávání, jak mu půjde studium italštiny…). Zároveň ale vnímám velkou milost v tom, že Bůh si vše povede tak, jak bude chtít a jak bude potřeba, když mu to upřímně odevzdám, nemá tedy smysl se nad tím strachovat.
Více foto ze slavnosti zde