S radostí jsme přijali zprávu, že naše postulantka Anna Beránková požádala na konci období postulátu o vstup do dalšího formačního období – noviciátu. Žádost byla schválena, takže ji čeká stěhování – i když pouze v rámci Itálie. Zeptali jsme se Ančí na několik otázek:
1. Co si ceníš na roce postulátu v Turíně?
Těch věcí je hodně, zkusím vybrat tři, které vnímám jako nejdůležitější.
Nejvíc si asi cením možnosti prožít tuto životní etapu právě tady – na místě, kde vzniklo celé salesiánské dílo. Měly jsme možnost modlit se na Valdoccu, chodily jsme pracovat do tamní oratoře a trávily jsme hodně času na místech spojených se vznikem našeho institutu. Takovou možnost nemá v podstatě žádná jiná postulantka FMA na světě, a proto to vnímám jako opravdu velký dar. 
Další věcí je určitě síla modlitby druhých. Velmi často jsme tu na různých místech od různých lidí slyšely, že se za nás postulantky modlí. Jednak je to moc hezký pocit, ale hlavně jsem v těch chvílích cítila, že to ti lidé myslí doopravdy a že se ta modlitba nějak dotýká mého života. Neděly se žádné velké zázraky, ale měla jsem pocit, že právě v každodennosti jsem sílu těch modliteb opravdu zakoušela.
No a za třetí je to možnost poznat jinou kulturu. V Itálii je trochu odlišný pohled na víru a náboženství obecně, a to jak mezi věřícími, tak mezi nevěřícími. Salesiánské prostředí je tu také jiné – je tu více mladých lidí a programy pro ně jsou koncipované odlišně. Tyto rozdíly mě v mnohém inspirovaly a v mnohém mě naučily vidět mně doposud skrytá bohatství naší vlastní kultury.
2. Co pro tebe bylo těžké?
Určitě jazyk. I když jsem se italštinu už předtím učila, ze začátku jsem moc nerozuměla a ještě méně jsem toho byla schopná říct. Člověk si pak připadá trochu sám a tak trochu mimo. Naštěstí máme moc dobrou skupinu a ostatní postulantky se mi ve všem snažily pomoct.
Po roce už je moje italština na mnohem lepší úrovni, ale pořád ji vnímám jako jeden z největších limitů – zejména v apoštolátu, při práci s mladými lidmi, kdy je potřeba něco rychle nebo citlivě vysvětlit. Ne vždy se to podaří úplně tak, jak bych si představovala.
3. Můžeš sdílet nějaký moment ze života, kdy k tobě Pán mluvil a utvrzoval tě v následování svého povolání?
Nevím, jestli bych si vzpomněla na nějaký jeden konkrétní moment. Spíš je to takové postupné prohlubování vztahu. Přijde mi to podobné jako v partnerském vztahu – když jste do někoho zamilovaní, nemusí se dít žádné mimořádné věci, ale čím víc se poznáváte a čím víc času spolu trávíte, tím víc vnímáte, že jste s tím správným člověkem.
Stejně tak jsem i já skrze modlitbu, různá setkání nebo studium našeho institutu stále víc cítila, že právě tady je moje místo a že jsem v tom všem čím dál víc sama sebou.
4. Kde budeš prožívat noviciát a jak se změní tvé životní podmínky?
Noviciát budeme prožívat v Castel Gandolfu, kousek od Říma. Já jsem tam zatím ještě nebyla, ale prý je to tam moc krásné. Stěhovat se budeme 5. srpna a 7. srpna nás čeká oficiální vstup do noviciátu – takový malý obřad, při kterém dostaneme medaile pro novicky. 
Co se týká životních podmínek, hlavní náplní našich dnů zůstane modlitba, studium a apoštolát s mladými lidmi. Budeme žít ve formační komunitě spolu s novickami, které právě dokončily první rok noviciátu.
To nejdůležitější ale je, že noviciát je časem budování ještě hlubšího a pevnějšího vztahu s Kristem. Novicka má poznat, jestli On je opravdu středem jejího života a tedy i skutečnou motivací pro zasvěcený život. Aby na toto poznávání byl dostatek prostoru, budeme v tomto období trochu více uzavřené před světem. Například mobilní telefon a sociální sítě budeme používat jen velmi omezeně.
5. Cokoli, co bys chtěla sdělit a na co jsme se nezeptali 😊
Byl to opravdu krásný rok, bohatý ve všech směrech – v modlitbě, v nových přátelstvích, v objevování nových zkušeností i v poznávání sebe sama. S ostatními postulantkami jsme tu samozřejmě nezažívaly jen vážné chvíle, ale užily jsme si spolu i hodně legrace.
Teď nás ještě čekají společné týdenní duchovní cvičení před vstupem do noviciátu, které budou takovým posledním zastavením a přípravou před touto další etapou.
Díky za všechny, kdo nás provází svou modlitbou.
Sestry salesiánky se sešly v Hradci Králové na takzvaný Trojboj. Jakéže to disciplíny obsahuje?
Druhá “disciplína” byl Inspektoriální svátek vděčnosti, který sice trval jen jedno odpoledne (sobota 25.7.), ale byl intenzivní. Sestry začaly mší svatou s P. Karlem Moravcem, 
následovalo děkování Inspektorce Zdeňce Švédové, předání dárků jako projev vděčnosti. Sestra Zdeňka na oplátku připravila také symbolické dárky do komunit, tentokrát svícen se svíčkou a kadidlem a myšlenkou, aby sestry šířily vůni Kristovu kolem sebe. Vůně není vidět, jako často výsledky naší práce, ale je cítit. Proběhlo také tradiční žehnání komunitám, které je vždy moc hezké a silné. I když nás svolává do komunit představená a její rada, věříme, že se to děje pod vlivem Ducha svatého, který je ten, který nás sjednocuje přes všechny naše odlišnosti. Následoval společný růženec za pět kontinentů na zahradě u sochy Panny Marie, který byl hned tříjazyčný (čeština, litevština a italština) a setkání se zakončilo soutěží s fotkami z komunit. Více foto zde.
