Tento týden (18.-25.4.2021) probíhá, jako každý rok, týden modliteb za duchovní povolání. A abychom viděli, že naše modlitby jsou účinné, přinášíme svědectví jedné mladé ženy, Věrky Gajdůškové, která na tuto cestu vykročila a objevuje její krásu i náročnost. Věrka nyní žije už třičtvrtě roku v komunitě sester salesiánek v Hradci Králové a položili jsme jí pár otázek, na které nám ochotně odpověděla. Přenecháme tedy slovo jí. Kéž je nám i toto svědectví inspirací pro poděkování Hospodinu za jeho věrnost, lásku a povolání a zároveň novým impulzem k modlitbám, za Věrku i ostatní mladé hledající lidi.
1. Věrko, už dlouho cítíš povolání k zasvěcenému životu?
Ano, jsou to už dlouhá léta, kdy hledám svou cestu, která není zrovna “přímočará”. Začala v pravdě historickým okamžikem na VŠ brigádě archeologických vykopávek:). Vzala jsem si s sebou pro dlouhé večery knihu – Autobiografické dějiny duše sv. Terezie z Lisieux, kterou jsem dostala k 15. narozeninám. Tehdy v 15 jsem ji na první stránce zavřela jako příliš zbožnou a nudnou. Napodruhé rozhořela mé srdce natolik, že jsem za tím “ohněm” chtěla jít dál. Dovedl mne ke zkušenosti kontemplativního i apoštolského způsobu života. Své místo jsem pak našla v poslání mezi mladými lidmi. Počínaje v mé rodné luhačovské farnosti, kde jsem po skončení VŠ začala vést farní děti a mládež… Na své cestě jsem hledala opravdu hodně, několikrát jsem se zdánlivě ztratila. Ale zároveň jsem zůstávala otevřená pro Boží vedení a jeho výzvy, též jsem vyhledávala kvalitní duchovní doprovázení. Důležité je nevzdávat se.
- Máš nějaký vzor? Někoho v nebi anebo na zemi?
Zmiňovala jsem sv. Terezii. V těchto měsících, kdy nově hledám své kořeny a hlubší motivace, jsem se k ní po letech intenzivněji opět vrátila. Terezie žila krátce, v uzavřeném klášteře sester karmelitek. Ale její vášeň pro Boha, “milovat ho a působit, aby byl milován”, přesáhla klášterní zdi, takže je patronkou misií a zároveň učitelkou církve. Její cesta důvěry a lásky je pro mne velkou inspirací. Terezie je realistka, bere život takový, jaký je. A ví, že sama ze svých sil by nebyla schopna ničeho; proto prosí Boha, aby v ní on sám miloval druhé. Dále je to don Bosko a Marie Dominika Mazzarelo. Jejich láska a víra je dovedly k apoštolátu mladých, pro který se nasadili s velkou odvahou a kreativitou . Líbí se mi jejich hledání mladých, pochopení pro ně, pedagogická intuice preventivního systému; zvláště laskavost a přijetí, které umožňují rozvinout v člověku to nejlepší. Pak jsem také ohromně vděčna za našeho papeže Františka a jeho dialog se světem. V postní době jsme v komunitě četly encykliku “Fratteli tutti.” Překonat sebe, své hranice, svůj strach a s odvahou tvořit svět “univerzálního bratrství” je opravdu výzva. Mám před očima též řadu vynikajících blízkých lidí a spolupracovníků z prostředí salesiánské rodiny, dále z míst a farností, kde jsem působila. Na to by mi ale jeden odstavec rozhodně nestačil:)
- Proč zrovna sestry salesiánky?
V rodné farnosti jsem objevila své hřivny pro práci s mladými, a tak jsem se při hledání způsobu života a spirituality postupně profilovala tímto směrem. O salesiánkách jsem se dověděla náhodou od jedné dívky vyprávějící o tetě salesiánce, která dopoledne učí a odpoledne běhá s mladými po hřišti. To sdílení života s mladými, nejen v kostelních či školních lavicích, ve mne tehdy zarezonovalo a rezonuje pořád. Líbí se mi i pojetí společného života v komunitě, která “ v rodinném duchu nachází základ pro růst ve vzájemné podpoře a apoštolátním nadšení”. Důraz na komunitu je u sester velký, což mne uzdravuje z individualismu a vede k “umění” dávat sestrám důvěru a jejich důvěru přijímat. U sester nacházím inspiraci pro svůj život i charisma, sdílení, přátelství, doprovázení. Jsem za uplynulé měsíce v jejich společenství velmi, velmi vděčna.
4. Jak vypadá tvůj den? Někteří si život v klášteře vůbec neumí představit…
Začíná a končí v kapli:) – společným rozjímáním Božího slova, modlitbou chval, osobní modlitbou… Poté se scházíme se sestrami u jídla, což je kromě úterního komunitního dopoledne běžný prostor pro setkání a sdílení. Přes den bývám ve škole, letos pracuji jako vychovatelka ve školní družině. V covidové době přibyla i pěkná možnost dobrovolnictví v azylovém domě pro maminky s dětmi. Věnujeme se zde společně se s. Dankou doučování, hrám , zařazujeme biblické chvilky. V klášteře máme internát, kde působíme jako vychovatelky, ale i spontánně sdílíme náš čas se studentkami, které zde bydlí. Já s nimi třeba ráda chodím běhat, občas se koukneme na film, procvičujeme konverzaci v angličtině. Jednou týdně míváme společnou mši, občas je pozveme do komunity na jídlo či jiný program. O víkendech se sestrami a třeba i se studentkami příležitostně vyrážíme do přírody. Čerstvý vzduch a pohyb si také užívám na kole, používám ho jako každodenní dopravní prostředek, dokonce i v zimě!
5. Měla bys pro nás z tohoto roku i nějakou vtipnou historku?
Vtipy ani vtipné historky si bohužel dlouho nepamatuju. Ale třeba v tomto týdnu jsem se hodně nasmála při úterním ping-pongovém turnaji. Favoritkou večera se pro mne stala studentka Mária, která se na začátku zeptala, jaká je pointa této hry a kam má trefit míček. Pak hrála s takovou vervou, že nejeden set vyhrála. A s podobným zápalem komentovala zápasy druhých a počítala body. Ovšem absolutní hvězdou a jedničkou turnaje se stala s. Maru Hušková. Díky ní se pořádně zahřály a zapotily i některé další favoritky, o desítky let mladší. Na Maru zkrátka nestačíme!
6. Co bys chtěla na závěr popřát těm, kteří budou rozhovor číst?
Přeju vám všem mladé srdce. “Bůh je věčně mladý, a proto potřebuje lidi, kteří jeho temperament vyzařují.” Mladé srdce má odvahu a energii proměňovat tento svět, vnášet do něj NADĚJI.
V sobotu 26.6. oslavila brněnská komunita svůj svátek vděčnosti. Po ranní mši svaté v kostele probíhaly ještě různé přípravy a po obědě jsme vyrazily do kostela svatého Josefa v Senetářově. Chtěly jsme si jednak připomenout patrona letošního roku a také jsme si chtěly oživit kostel, který byl vysvěcen před 50 lety a byl v té době nejmodernějším v naší republice. 
Chrámem nás ochotně provedl salesiánský spolupracovník Miroslav Málek, který nám vysvětlil různé symboly, ukázal nám zázemí i novou maličkou kapličku Panny Marie Fatimské a také nás nechal zahrát na velké varhany písničku Dělníku Boží k poctě svatého Josefa. Ze Senetářova jsme se vypravily na zámek do Lysic, kde se na prvním nádvoří zrovna odehrávala místní hodová slavnost s živou cimbálkou. Po prohlídce pěkného zámečku jsme se vrátily domů, následovala upravená večerní modlitba s výstavem Nejsvětější Svátosti , večeře, přání těm, kdo slaví své narozeniny o prázdninách a zvláště oslava krásných Majčiných padesátin. Odstupující ředitelka Eva darovala každé z nás růžičku z naší zahrádky, obrázek s textem Velepísně lásky, celé komunitě knihu Sestry a velkou ikonu Svaté Rodiny, kterou si dáme do kuchyně ( po vymalování). Den jsme zakončily prohlížením fotografií z uplynulého šestiletí. 
