Již přes měsíc je naše novicka Věrka v ČR. Někteří z vás ji měli možnost vidět na Moravě, v rodných Luhačovicích i ve Fryštáku. Další v Praze, kde teď v komunitě v Karlíně 6 týdnů pobývá. A další třeba v Teplicích, kde prožila část života a kam se ráda vrací za svými přáteli (a doktory :-)). A někteří také v přírodě, kam ráda vybíhala na odpočinek a občerstvení. Jak tento čas vidí sama Věrka? Položily jsme jí pár otázek:
- Čím tě apoštolátní praxe obohatila?
Největším bohatstvím pro mne bylo setkání se sestrami v inspektorii, nejprve v komunitě a díky listopadovému setkání i s ostatními. Tato setkání mi pomohla cítit se “více doma” v institutu, i najít odpovědi, světlo do otázek, které se mi otevřely během formačního období.
Dalším obohacením byla stáž v Církevní střední škole Jana Boska, kde jsem dělala nejprve doprovázející asistentku ukrajinskému studentovi, později jsem i suplovala některé hodiny. Mohla jsem pozorovat pedagogický styl kolegů, kteří mají co předat; nebojí se být nároční a zároveň umí motivat. Díky menším počtům žáků ve třídě je možný více individuální přístup a osobnější vztahy. Líbila se mi i přirozená výchova k hodnotám, například skrze každodenní ranní slůvka, kde pedagog často vychází ze své životní zkušenosti a moudrosti.
Mile mne překvapilo přijetí studenty, jejich otevřenost a sdílnost, byla jsem s nimi opravdu ráda, nejen v hodinách, ale často i o přestávkách 🙂
- Co pro tebe bylo těžké?
Spíše jsem se jen lehce dotkla obtíží, které stálí pedagogové řeší trvaleji: nedostatečná osobní motivace žáků ke studiu a nepravidelná docházka do školy, často související s nefunkčním rodinným zázemím. Dále psychologická specifika některých typů osobnosti, se kterou je nutno počítat, včetně jejich lability. Někdy bylo těžké rozeznat, kdy mluví pravdu a kdy si vymýšlí, přehání, dramatizují.
Také pro mne není snadné být “jen” ve škole, byla jsem ráda za možnost účastnit se některých programů v salesiánské farnosti, dále jít si zaběhat s holkami vysokoškolačkami nebo s holkami z intru strávit tvůrčí večer s výrobou papírových růžiček.
3. Jaké tři události se ti nejvíce vryly do paměti?
- zážitek ze suplování ošetřovatelství: už to, že holky nechtěly promarnit hodinu a kreativně vymýšlely různé alternativy k nefunkčímu videu, včetně učebnice! Nakonec jsem donesla svůj notebook a holky si pak s velkým zájmem zkoušely na sobě či na figuríně dopomoc při pohybu pacienta na lůžku.
- asistence či suplování v hodinách vaření. Společné jídlo spojuje, a tak jsme při ochutnávce uvařeného jídla vyprávěli o sobě, o adapťáku , kam by jeli hned znovu, nebo o umírajícícm stryci, za kterého se chtěli pomodlit.
- ranní slůvko jedné pedagožky inspirované příběhem, který četla předchozí den svým dcerkám na dobrou noc. Díky tomuto příběhu se pedagožka velmi citlivě zhostila tématu EMPATIE, v návaznosti na krádež peněz ve třídě. Schopnost vcítit se do prožívání druhého, kterému ubližuji, nebo se kterým žiji konfliktní vztah, doprovodila i působivým příkladem, situací ze svého života. Myslím, že to byl “zásah do živého” aneb formace svědomí.
- Jaké dary jsi od Hospodina v těchto dnech dostala?
Kromě obohacení zmiňovaném v bodě 1) to byla řada laskavých Božích znamení, ujišťující mne o Jeho doprovázení.
- Hned příjezd 24. září, po 14 měsících do ČR , se shodoval s dnem slavnosti skládání spolupracovnických slibů mé velké přítelkyně Zdenky z Teplic. Bylo skoro neuvěřitelné, že jsem ji mohla ve Fryštáku pozdravit, spolu s dalšími teplickými přáteli. Když jsem se zjevila uprostřed odpolední zahradní slavnosti s velkým kufrem, bylo to pro ně opravdu velké překvapení, skoro zjevení 🙂
- Hodně mne potěšilo pozvání od mládežníků z Teplic a přespávačka s nimi. Procházka půlnočními Teplicemi s kytarou a vydatným zpěvem chválových písniček bylo tak trochu jak ve snu 🙂
- Jsem moc vděčná za možnost zúčastnit se obřadu vstupu do aspiratntátu aspirantky Markéty, je to vymodlené povolání…
- Supr byly podzimní prázdniny, které milují pedagogové stejně jako studenti. Měla jsem možnost vyjet na tři dny do Krkonoš se sestrou Janou a aspirantkou Markétou, vyběhat se po horách a popovídat si dosyta o všem důležitém i méně důležitém, co do našich životů patří. Velmi pěkná byla i příležitost navštívit nedaleké diecézní centrum mládeže v Příchovicích, kde jsem zorganizovaly večer s tématem povolání, doplněný mj. italským tancem MGS, který měl opravdu potenciál roztancovat celý sál!
- V neposlední řadě jsem moc vděčná za týden strávený s rodiči v Luhačovicích, mj. jsem naplánovala návštěvu jejich rodišť a míst spojených s jejich dětstvím. Též setkání s bratrovou rodinou a jeho pěti dětmi, které jsou schopné “oživit” poklidný Petřín, schody metra či holuby na Staromáku, je vskutku nezapomenutelné. Už jste si někdy zkusili holuba chytit a pustit do vzduchu? Krýšovi se to vícekrát podařilo 🙂
- Co bys chtěla vzkázat naším čtenářům?
Bůh je Bohem živých, zaznělo v minulém nedělním evangeliu. Přeji sobě i vám, ať “oživíme” ta místa, kam jsem posláni, třeba i tancem. Ten italský – Ballo MGS 2021 – je k tomu jak stvořený!