„Budete se muset vyzpovídat ze všech lží!“ řekl mi Papež.
V lednu jsem měla příležitost navštívit naši sestru Yvonne, abych s ní udělala rozhovor pro salesiánský magazín o jejím působení v Dikasteriu pro biskupy. Tento rozhovor najdete zde.
Kromě toho mi vyprávěla, jak pozvala Papeže na návštěvu naší generální kapituly.
22. září 2021 jsme měli domluvenou audienci u Papeže ve Vatikánu pro celou naši generální kapitulu. V té době platila ještě mnohá covidová opatření z nichž na tom byly nejhůř lidé z Brazílie a Indie, kteří měli zákaz vstupu do jiného státu jenom na zvláštní povolení, což se týkalo zhruba 20 našich sester. Madre Yvonne se rozhodla pozvat Papeže přímo na kapitulu.
Jak tě napadlo pozvat Papeže k nám?
15 srpna je svátek Panny Marie, tak jsem si říkala, mohly bychom dostat dárek. Sedla jsem k počítači a napsala jsem do Vatikánu jednoduché pozvání, že máme kapitulu a v rámci ní domluvenou audienci, ale že by bylo hezké, kdyby mohl Papež přijet k nám, „chápu, že by to mohlo být komplikované, takže budeme spokojené i s tím, že Vás navštívíme ve Vatikánu. No ale dnes je svátek Panny Marie, třeba vám pomůže nějak to vyřešit“. Pak se nedělo nic, dva dny mi nikdo neopověděl. Třetí den mi volá Monsignor Sapienza: „Dnes ráno mi Papež František říkal, že chce navštívit Dcery Panny Marie pomocnice na jejich kapitule a pověřil mě, abych to zařídil. Později se domluvíme, kdy k vám můžu přijet, abychom se domluvili na podrobnostech.“
Zmohla jsem se pouze na otázku, jestli to můžu komunikovat generální radě. „Nene, Papež vás chce překvapit, jestliže budete mluvit s radou, jak takové překvapení dopadne, podle mě je lepší to nikomu neříkat.“
A co se dělo dál?
V září mi monsignore Sapienza opět zavolal a ptal se mě, jestli o tomto plánu někdo ví. Říkala jsem ne, nikomu jsem to neprozradila. Papež František mi potom ještě napsal: „Ano přijedu, přijedu k vám po 20ti letech s vděčností za to, co jste pro celou církev.“
Ještě později v září, tedy už v průběhu kapituly mi opět zavol Mgs. Sapienza aby si u nás domluvil návštěvu. Prozkoumala jsem program a jedno odpoledne, když byla práce ve skupinách, jsem ho pozvala. On byl spokojen, vy jste všechny poslušně pracovali ve skupinách. Trochu jsem se bála, jestli mě s ním někdo potká a pozná ho, bude z toho pozdvižení. Přijel ještě s dalším člověkem. Myslela jsem si, že uděláme setkání s Papežem dole v sále, protože je to hned u vchodu. Tak jsme se tam byli podívat a on mi říká: „No, a kde probíhá kapitula?“
„V kapitulní síni ve druhém patře.“
„Je tady výtah?“
„Jasně,“ vstoupíme do výtahu, ale nefungoval.
No tak jsme šli tedy po schodech do kapitulní síně. Když uviděl naši kapitulní síň, řekl: „Ano, ano, to si umím představit, Papež přijde sem. Tady to nebude problém.“
„No a jak to provedeme, kde ho postavíme?“ ptám se.
„Nene, to on si rád rozhodne sám, to necháme na něm. Papež chce navštívit i místní komunitu, může sem přijít?“
„To bude problém, to nepůjde ve stejném čase, to bychom se sem nevešli,“ odpovídám poněkud starostlivě.
Nakonec jsme se to domluvili tak, že napřed navštíví kapitulu a potom se dole v saloně pozdraví s komunitou.
Nikoho jste nepotkali? V domě nás bylo skoro 300?
Ne nikoho.
Pomalu mi docházeli další praktické věci. Co budu dělat, musím přece něco říct, je naplánované, že pojedeme do Vatikánu na audienci. Tak se ptám: „Co jim mám říct?“
„Třeba můžete sestrám říct, že Papež vás nemůže přijmout a přijde státní sekretář.“ Radí mi msg. Sapienza.
„To v žádném případě, to se jim nebude líbit, že by přijel Mgs Parolin. To ne.“
Potom navrhl: „Co kdybychom řekli, že bude videoposelství?“
„Ano, ano to je dobrý nápad. Ale pokud řeknu, že bude videoposelství, tady náš tým bude hned chtít vědět, s kým se má domlouvat, koho má kontaktovat.“
„Ne, ne, musíte říct, že to zajistí Vatikán se svými techniky a nikdo se jim do toho nemá plést.“
Tak to je nejjednodušší řešení, říkám si.
„No ale budeme potřebovat nějaký link?“
„No jasně, budete čekat, až vám přijde link z Vatikánu, no a protože Papež ví, že tu je i komunita, tak pošle link i komunitě, ať je připravená. Nesmí to nikdo vědět, protože vy jste v místě, kde je finanční úřad, blízko je policie, nesmí se to vědět.“
Znovu se mě zeptal, jestli jsem to někomu řekla. Ujistila jsem ho, že nikomu, ale dohodli jme se, že to řeknu té, která bude zvolená generální představenou po mě. S tím souhlasil.
Takže pak už jsi jenom čekala, až přijde den D?
Pak mě ale začaly napadat některé praktické věci, např. Musíme nějak vyzdobit kapli, dát tam čerstvé květiny, přece k nám nepřijde papež a v kapli to bude jen tak. Pak mě napadlo, že 22 září je svátek sv. Jana Pavla II a tak říkám sestře, co má na starosti zákristii: „Poslyš, Jan Pavel II nás měl moc rád, nemůžeme na jeho svátek vyzdobit slavnostně kapli a potom za dva dny je slavnostní ukončení kapituly, tak už to může zůstat i na slavnostní děkovací mši. No a dejte nějakou kytku také ke vchodu a do sálu u vchodu, ať je to tu hezké. Jenomže naše sestra Paola Battaliola, která si všimla nadstandartní květinové výzdoby, se začala ptát. „Co se děje, že takhle zdobíme dva dny předem?“
Další problém byly PET lahve. Mgs. Sapienza mi řekl, ať v tom sále, kde bude Papež a kde se bude fotit, není žádné jídlo nebo pití, kde by byla vidět nějaká značka, protože se stane, že to výrobce okamžitě použije na reklamu a oni to potom musí řešit, což je v případě Vatikánu, něco, co dělají velmi neradi. Přijdu do kapitulní síně a vidím, že na stole pro předsedající kapituly jsou plastové originální PET lahvičky s vodou (všichni na kapitule vyfasovali láhev na vodu a pití si zajišťoval každý sám z kohoutku, pouze pro hosty se nechávali na předním stole vody v originálním balení). Takže, bylo pondělí, Papež měl přijít v pátek, říkám: „Tak pořád mluvíme o ekologii a máme tady ty plastové lahve, nemůžeme tady mít nějaký džbánek s vodou? Pořád se tady fotíme, potom posíláme do celého světa naše ekologické rozhodnutí a fotky s vodou v PET lahvích.“
Vidím, že toho bylo docela dost, cos musela kromě kapituly řešit. Co bylo to nejtěžší?
Když jsme zvolily Madre Chiaru, tak jí to říkám, abychom se domluvily, jak to uděláme. Na pátek je v programu audience u Papeže. Nikam nepojedeme, protože Papež se chystá k nám, ale musíme k tomu něco říct. Musela jsem se strašně modlit, abych zůstala klidná, vůbec mi to nešlo.
Nakonec jsme se dohodly, že řekneme zhruba toto: „Z Vatikánu nám přišla zpráva, že Papež František, nás zítra nemůže přijmout, máme se za něj modlit. Ale je mu líto, že by nás nechal jen tak, takže nás pozdraví alespoň prostřednictvím videoposelství. Zítra v 9:30 se tedy sejdeme v kapitulní síni a promítneme si, co nám pošlou z Vatikánu. A protože tato audience byla v programu sv. Stolce, přijedou fotografové z Vatikánu, udělat nějaké fotky, aby je mohli dát do vatikánských zpráv, proto si všechno ukliďte a hezky se oblečte, ať ve Vatikánu vidí, že nám to sluší.“ Bylo to velké zklamání, někdo se dokonce snažil, ať předěláme program a jdeme alespoň v neděli na Anděl Páně do Vatikánu, ale já jsem říkala rozhodně, že v žádném případě. V neděli uzavíráme kapitulu a s tím se hýbat nebude.
Ráno si jedna sestra všimla, že na stole je zdobený džbánek s vodou a ptá se: „Na co tady je ta voda, copak na videoposelství je potřeba voda?“ bylo velmi těžké zůstat v klidu.
Tak jak to tedy vypadalo v pátek 22. září?
Když přijeli z Vatikánu, první na co se ptali, jestli se nám podařilo to utajit, jeden z ochranky neustále kontroloval internet, že se zpráva o Papežově návštěvě nikde nešíří. Prosili nás, ať to nepronikne ven, dokud Papež nebude zpět ve Vatikánu. Vůbec jsem nebyla v klidu, stačila by jedna nepatrná zpráva na nějaké síti. Potom to naše zklamání, ve kterém jsme čekali na to videoposelství, které pořád nepřicházelo. Nakonec u nás byly o pár minut rychleji, než předpokládali, já jsem se ještě chtěla přezout, ale už jsem to nestihla, takže jsem ho vítala Papeže v sandálech. Papež vystoupil z auta a ptal se mě: „Madre je to pravda, že sestry nic neví?“
„Ano je to pravda nic neví a čekají, až pošlete Vaše videoposelství.“
Na to mi odvětil: „Budete se muset zpovídat ze všech svých lží, které jste jim navykládala.“
Tak jsem mu na ro řekla: „Jistě, ale v tomto případě asi budu potřebovat papežské rozhřešení“, byla jsem nervózní, abychom nikoho nepotkali a těm dvěma sestrám co byly v té chvíli na vrátnici, jsem řekla: „Ať se tady dnes uvidíte cokoliv, nesmíte nikomu říct nic, dokud vám to nedovolím.“
Potom jsme vyjeli nahoru a místo očekávaného videoposelství vstoupil do kapitulní síně sám Papež František, který takto tajně opustil Vatikán, aby se s námi mohl setkat.
A také se tam šťastně vrátil, bez toho, abychom to někdo ze zhruba 260 sester a 30 zaměstnanců vypustil do světa dřív, než bylo po všem. Jeho přítomnost byla velkým povzbuzením a to zejména tím kým je, více než tím co nám řekl. Je bratrem a je přesvědčen, že všichni máme být především bratři a sestry a teprve potom jsme všechno to ostatní, co by nás mohlo odlišovat nebo rozdělovat.
Zdeňka Švédová