Přinášíme vám rozhovor se Zdeňkou Švédovou, naší provinční představenou, která se minulý týden vrátila z 24. Generální kapituly v Římě.
1. Zdeňko, na začátku tvé služby provinční představené ses zúčastnila 24.generalni kapituly sester salesiánek v Římě. Co tě tam nejvíc oslovilo, co si ty osobně odnášíš?
Velkou zkušenost církve a mezinárodního řeholního institutu. Sejít se v době pandemie s lidmi z 90 zemí světa je samo o sobě dost zázrak. Na kapitulu nakonec přijely všechny účastnice a některé přes velmi obtížná vyjednávání, omezené možnosti cestování a absolvování zdravotních a karanténních procedur, což pro všechny mimoevropské znamenalo desetidenní pobyt na samotce v zařízení pro karanténu. Takže dostat se na kapitulu, znamenalo překonat nemálo překážek. To možná napomohlo tomu, že společenství, které se vytvořilo, bylo velmi radostné, svobodné a spontánní, i když nás bylo hodně, celkem 172.
Generální kapitula má, mimo jiné, za úkol zvolit nové vedení, tedy hlavní představenou a její radu. Není to snadný úkol, protože všichni máme dost omezené poznání jak institutu, tak možných kandidátek. Celý proces je proto provázený modlitbou, nasloucháním Duchu Svatému a učí vás svěřit se ve velké víře jeho vedení, jednak v tom, komu dáte svůj hlas a jednak těm zvoleným, když takovou službu přijímají. Právě z této události si odnáším nevšední zkušenost naprosto průhledného, korektního, velmi klidného a velmi vážného průběhu voleb, kde jsem nezaznamenala žádné manipulace, loby, nezdravé dynamiky a kde vše probíhalo před vašima očima psaním jména na lístek s razítkem a počítáním hlasů přímo v kapitulní aule. Velmi se mi také líbilo, že byl prostor pro zjištění informací o možných kandidátkách, ale i v těchto rozhovorech byla zachována velká úcta ke každé osobě, takže jsem se dozvěděla, zda dotyčná osoba, která kandidátku zná, ji vidí jako vhodnou nebo nevhodnou, ale nekolovaly žádné drby. Je to pro mě povzbuzením, že navzdory naší křehkosti a zraněnosti můžeme vytvářet hezká lidská společenství, kde je úcta ke každému člověku, žije se radostně a spontánně, i když se dělají vážná rozhodnutí. Máme k dispozici Ducha Svatého, takže si to můžeme dovolit.
Na GK se schází zástupkyně z mnoha zemí světa. V čem se vaše inspektorie liší od ostatních a v čem se shoduje?
To, co nás spojuje je rozhodně společné charisma. Každá z nás nějak ve svém životě rozlišila, že ji Bůh volá k tomu, aby se podílela na daru, který Bůh dal církvi napřed skrze Dona Boska a Marii Dominiku Mazzarellovou, a dnes skrze každou z nás. Je to rozhodně dobrý a pevný základ, a čím víc je autentický, živý a žitý, tím větší rozmanitost unese. Dokáže se vtělit do všech možných kulturních i zeměpisných realit a s velkou tvořivostí utváří nové a rozmanité formy komunit děl. Společné máme to, že žijeme, modlíme se a hospodaříme společně v komunitách, skládáme slib chudoby, čistoty a poslušnosti, a to za účelem pomáhat mladým ke spáse. A toto se děje ve velkých městech i malých vesnicích, chudých i bohatých částech světa, ve školkách i na universitách. Chodíme v civilu v hábitu, v sárí, v afrických pestrobarevných látkách i ve vietnamských tunikách. Právě tato rozmanitost a přítomnost v různých částech světa dává docela dobré možnosti, jak z bohatých zemí, dostat pomoc do těch nebohatých.
Naše česko-litevská inspektorie je velmi malou, ale velmi zajímavou realitou. První české sestry odjely na formaci do Itálie a potom se díky totalitě nemohly vrátit, jiné nemohly odjet, ale žili u nás své zasvěcení tajně a tedy bez komunity. O to, abychom u nás existovaly, se postarali salesiáni, a tak k nám nepřijely žádné misionářky, jak se běžně děje jinde ve světě. Po pádu železné opony jsme tu najedou byly v pěti komunitách, bez zkušeností, bez řádné formace. Začaly noviciáty v Itálii, sžívání v komunitách a zakládání děl. Tehdy jsme neměly ani páru o tom, jak to dělat. Najednou se připojíme k tomu institutu, který existuje přes sto let a je v celém světě. Nikdy bychom něco takového neuměly vymyslet.
Jaké bylo hlavní téma 24.GK? Bylo nějak průlomové? Došly jste k závěrům, které mohou ovlivnit život sester v naši inspektorii?
Naše téma bylo: Udělejte všechno, co vám řekne. (Jn 2,5). “Být komunitami, které předávají život tady a teď.” Pandemie způsobila, že kapitula se uskutečnila s ročním zpožděním, a ten rok nám posloužil k tomu, abychom dost promyslely ono tady a teď. Závěry máme velmi jednoduché a v duchu dokumentů papeže Františka.
1) Svědčit společně o kráse povolání a nechat se formovat konkrétní realitou.
2) Žít synodálně, což znamená utvářet nové a funkční struktury spolupráce a řízení.
3) Naslouchat nářku chudých a země a rozhodovat se v duchu integrální ekologie. (tedy přemýšlet o sobě jako o součásti celku a o zemi jako o našem společném domově)
Závěry jsou to velmi obecné, ale jinak to v naší rozmanitosti nejde, každá konkrétní realita pak musí hledat své vlastní vyjádření. Jak to ovlivní nás, zatím nevím, doufám, že pozitivně:)!
Posláním sester je starost o výchovu a vzdělání děti a mladých lidi, zvláště těch na okraji, chudých. Hovořili jste o tomto poslání v kontextu dnešní doby, v kontextu současné situace celé společnosti? Která základní témata se nejvíce opakovala, ozývala?
Vlastně jsme nehovořili o ničem jiném. Pro dnešní dobu jsme nějak identifikovaly takové dva postoje, které se nám objevovaly pořád dokola. Být přítomné a naslouchat. Být přítomné znamená přesně to “být tady a teď”, v jakékoli lidské realitě. Každá naše lidská realita je spojená také s ostatními lidmi a celou naší planetou. Naslouchat a slyšet, moji spolusetru, mého kolegu, mladé, staré, přátele i nepřátele, ne si o nich číst nebo promítat obrázky, ale slyšet je, což může také znamenat: ptát se, zajímat se, vyjít k nim, hledat způsob jak, někdy dlouho a trpělivě.
Jaký způsobem se závěry 24. GK projeví v konkrétních zemích, inspektoriích? Jakým způsobem je předáte a uvedete do praxe konkrétně v Česko-litevské inspektorii?
Těžko říct, jak se to projeví. Generální kapitula skončila, ale neskončil proces, který je živý, neuchopitelný, ale zároveň otevřený a je možné se na něm podílet. Změny, uvedení do praxe jsou závislé na každé z nás. Celé naše povolání je pozvání Boha dané člověku, aby se podílel na jeho díle. Toto je jedno malé pozvání, v rámci celoživotního povolání, ke společnému žití toho, co dnes vnímáme. Takže budeme s Maruškou Vavříkovou (delegátka za Českou Republiku) vyprávět, co jsme viděly, slyšely a zažily a společně se sestrami, našimi spolupracovníky, mladými, salesiány, rodinami hledat a pozorovat, co to přinese a co to s námi udělá.
Na konci GK vás překvapil sám papež František! Jak k tomu došlo a co si z tohoto setkání odnášíš pro sebe a pro sestry vaši inspektorie?
Papež František je poněkud výjimečný tím, že dělá to, co říká a to i v postavení papeže. Prostě jsme u něho měly naplánovanou audienci se vší parádou: Pojedeme do Vatikánu asi čtyřmi autobusy, projdeme kontrolou, uděláme testy na covid, atd. Nebo to jde jednodušeji: když se to nebude vědět, aby se nikde nezačali srocovat lidi, protože to se musí hlásit předem na úřady a policii, může přijet on jedním autem. Je to ekonomické, ekologické a hlavně rozumné. Proč by to tak nemělo být? Ještě to domluvil s naší představenou tak, že nám řekli, že audience se nemůže konat, ale že se s námi setká prostřednictvím videoposelství. Takže jsme seděly v kapitulní aule a čekaly na video z Vatikánu. Najednou se otevřely dveře, vstoupil František a řekl: “Tak vám nesu to slíbené video.” Byl spontánní, lidský, vtipný, ale vůbec nás nešetřil. V tom, co píše a říká, má velmi jednoduchý přístup k člověku, každý je pro něho napřed člověk hodný úcty a lásky. Teprve potom je kněz, muslim, chudý, bohatý, politik, homosexuál nebo rozvedený, věřící i nevěřící, hříšník i člověk příkladného života. Je mnoho skutečností, které nás mohou jako lidi rozdělovat. To, co nás ale spojuje a nelze se tomu jakkoliv vyhnout, je skutečnost, že jsme rovnocenní lidé.
Někteří lidé papeže kritizují a mají ho za populistu, k tomu ale pronáší dost nepopulistické požadavky. Nám například řekl, že nesmíme staré sestry umisťovat do oddělených komunit. Potřebují žít s mladými a mladí se potřebují naučit pečovat o staré, potřebují umět mít dědečky a babičky, jsou nositeli věrnosti, zpytujte svědomí, jak se umíte starat o staré. Pokud se vyhýbáme společnému soužití různých generací, ničíme rodinu. Pak nás varoval před zesvětštěním našeho života. Doslova: Světský duch dnes přijde do vaší komunity jako dobře vychovaný, zazvoní, pozdraví, chová se velmi zdvořile, ovládne vás tak, že místo Bohu zasvěcených, tedy Bohu pro jeho dílo ochotných osob, budete komunita starých panen, které místo radostné služby druhým, budou řešit spory mezi sebou způsobem dobře vychovaných slečinek. Byl v tom dost naléhavý a myslím, že v lecčems se trefil. Dále už jen velmi stručně, vybízel nás, abychom ve věrnosti vlastnímu charismatu pracovali společně s ostatními, abychom uměly být něžné a naslouchali trpělivě a abychom se za něho modlili, protože dělat papeže není lehké, i když je to zábavné. Potom nás každou osobně pozdravil a nakonec si přál potkat se s komunitou i laickým personálem generálního domu.
Rozhovor se Zdeňkou vedla Marie Kučerová, FMA
