O prvním březnovém víkendu proběhla v Praze – Karlíně duchovní obnova pro mládež. Zázemí tvořily sestry salesiánky, Helča z Karlínské komunity a Zdeňka a Pavlínka z Hradecké komunity. Zajišťovaly zamyšlení nad texty Písma, vaření, doprovázení účastníků, program. Kněžskou službu zajišťoval salesián Petr Boštík. Účastníků se sešlo 10, což je taková akorát skupinka. Jak duchovní obnovu prožili sami účastníci, se dozvíme ze sdílení Marušky a Marty. 
Nejdřív dáme slovo Martě: ” Mám sem přispět pár větami, ale jak psát o akci, kde se vlastně nic navenek neodehrálo? Nemluvili jsme, nenaučili jsme se žádná nová převratná fakta, nepodnikli jsme výpravu na žádné nové místo, nenachodili žádné kilometry, nevykonali nějaký kus práce ani se nedotkli aktuálních témat. Nic, co by zaujalo náhodného čtenáře na webu, žádné skvělé fotky, žádné zážitky k vyprávění. A přesto si toho odnášíme hodně. Měli jsme příležitost si toho mnoho říct s Pánem, seznámit se blíž s Jeho slovem, prozkoumat zákoutí své duše, přiblížili jsme se Pánu, nabrat sílu do všedních dní a dotknout se, třeba jenom na chvilku, koncem prstu, nebe. Víte… ono se to vlastně do pár vět vůbec shrnout nedá.” A co k tomu říká Maruška? 
“Postní duchovní obnova začala netradiční křížovou cestou vedenou z přízemí karlínského domu až do horní kaple. Při každém zastavení jeden z účastníků četl úryvek z písma a připojil krátkou osobní modlitbu. Do kaple sester jsme měli neustálý přístup. Velký symbolický význam pro mě měl fyzický prostor obnovy. Spala jsem v 1. patře, kde bydlím po celý školní rok. Když jsem zamířila do společné části domu, kde se konaly přednášky a zamyšlení nad Písmem, bylo třeba vystoupat po jednom schodišti. Ke svatostánku v kapli pak vedlo další. Někdy se říká, že k druhým lidem je potřeba se sklonit, abychom porozuměli jejich světu, představám, cítění. Často to tak může vypadat – zvlášť, pokud pracujeme se studenty nebo s mladými z problematického prostředí. Skutečnost je ale opačná. K druhému člověku se vždy stoupá po nějakém schodišti, nahoru, do kopce. Protože každá duše je novým světem, nepředvídatelně krásným a tajemným. Cesta ke svatostánku (do nejvyššího patra) pak připomínala cestu učedníků na horu proměnění. 
Evangelijní perikopa, v níž Pán Ježíš zjevuje svou slávu na hoře Tábor, vycházela také na nedělní mši, jíž duchovní obnova vyvrcholila. Chtěla bych moc poděkovat sestrám salesiánkám za možnost osobního rozhovoru, inspirativní přednášky. Staraly se o nás tak, že jsme mohli opustit všechny denní starosti a soustředit se na Pána. Velké díky náleží o. Petrovi, který sloužil mše svaté a umožnil nám slavit svátost smíření. Kromě přístupu ke svátostem mě nejvíce oslovil prostor vybudovaný z ticha. S dobrými kamarády lze propovídat celé hodiny, je v tom určitá životní poezie, ale v mlčení se setkáváme jen s nejlepším přítelem. Existují různé druhy ticha, nejlepší z nich je však ticho v atmosféře důvěry.” Děkujeme Martě i Marušce za sdílení.
A já jen doplním, že v atmosféře ticha se vytvořilo krásné přátelské prostředí, jak je vidět na poslední fotce. Mládí se potřebuje i vydovádět 🙂
Děkujeme všem organizátorům i účastníkům a hlavně Bohu, co vše konal v lidských srdcích.