panna
Žila v letech: 1883–1969
Marie vyrůstala v Corteno Golgi v provincii Brescia (Sever Itálie). Když jí bylo 17 let, svěřila se rodičům s velkým přáním: chce se stát sestrou salesiánkou. Dovolení však od svého otce nedostala. Až za čtyři roky, když jí bylo 21 let mohla odejít z domu, aby si vyplnila sen.
Nejdříve šla do Rosignano v Monferatu, kde působila jako kuchařka a katechetka a pak odešla do Varazze. Když vypukla první světová válka, sestra Marie absolvovala kurz pro ošetřovatelky. Salesiánský ústav se proměnil ve vojenskou nemocnici. Je jí 32 let, když začíná pracovat mezi vojáky, kteří byli roztrháni granáty. 25. června v roce 1915 zasáhne Varazze velké neštěstí. Záplavy vody zasáhnou i salesiánský ústav a napáchají v něm hodně škody. I sestra Marie je v ohrožení života. Prosí Pannu Marii a slíbí jí, že pokud ji zachrání, odjede do misií mezi malomocné. Po své záchraně píše hlavní Matce představené a žádá ji o toto poslání. Až po sedmi letech hlavní představená Matka Daghero povolává sestru Marii Troncatti do Ekvádoru.
Sestra Marie nejdříve působila v malém městečku Chunchi, s několika dalšími sestrami. Pracovala jako „lékařka“ na ošetřovně a jako „farmaceutka“.Tam strávila své první misionářské Vánoce a naučila se prvním poznatkům o své nové vlasti. Po nějakém čase místní biskup Dominik Comin pozval sestry dál do pralesa, kde žili indiáni kmene Suhar. A tak se odebrala velká výprava v čele s biskupem. Když došli do Mendés, sídla apoštolského vikariátu, čekalo je nemilé překvapení: misie byla okupovaná asi stovkou ozbrojených členů kmene Shuar. V přestřelce s jiným kmenem byla dcera jejich náčelníka zasažena kulkou. Náčelník se k nim přiblížil a hrubě nařídil: „Když ránu neošetříte a dívku nezachráníte, tak všichni zemřete!“ Biskup se obrátil na sestru Troncatti: „Operujte, my se budeme modlit.“ S trochou dezinfekční tinktury a s kapesním nožíkem sterilizovaným nad ohněm zvládla sestra Troncatti ošetřit zapálenou ránu, a vyříznout kulku, která uvázla ve svalu. Třináctiletá Indiánka se uzdravila a po třech dnech se navrátila do pralesa. Po zastávce v Mendez pokračovala karavana dál a po čtyřech dnech pochodu podél řeky Upano došla do Macas.V této vesnici bydleli rolníci a okolo bylo obydlí Indiánů kmene Suhar. Přijetí bylo velice srdečné. Sestra Troncatti přijímala všechny s láskou. Bylo jí 42 let a dalších 44 let strávila v tomto pralese. Rozdávala své srdce a ruce v ambulanci a ve škole, chodila za Shuary do jejich obydlí pěšky anebo na kanoi. Pracovala pro bílé i pro tmavé, proto ji všichni do konce života oslovovali „maminko“.
Misionářský život sestry Marie byl plný událostí, obětí, úspěchů, slz a práce na spáse duší. Marie Troncatti byla jako mince, která šla z dlaně do dlaně a kterou všichni platí, dokud se neopotřebuje. Všechny skutky dobroty a silné lásky viděl jenom Pán. Dokonce si adoptovala nemanželské dítě jedné ubohé služky. Chtěli ho zabít a ona ho zachránila. Spávalo v kolíbce vedle jejího lůžka, dala mu jméno Josef Maria a vychovala ho jako vlastního syna.
Každý večer se sestra Marie kromě společných modliteb malé komunity modlila i křížovou cestu a hodinu adorovala před Nejsvětější svátostí.
25. srpna roku 1969 má sestra Troncatti 86 let a už nemůže moc chodit, protože má oteklé nohy. Už ji nenazývají maminkou, ale babičkou. Nasedne do letadla, aby si vykonala duchovní cvičení. Krátce na to místní rádio přeruší vysílání, aby oznámilo smutnou zprávu, že několik minut po startu letadlo spadlo a že naše „Matka“, sestra Troncatti zemřela. Sestra Marie Troncatti zůstala ležet na trávě s otevřeným náručím. Toto gesto vyjadřovalo celý její život: v Božím jménu otevřené náručí pro všechny.
7. října 2008 Kongregace pro kauzy svatých uznala hrdinskost jejích ctností a přiznala jí titul ctihodná.