Narodila se 4. 1. 1925 v Záhornici.
Pro nás to byla vždy Mařenka – dobře naladěná a stále úsměvavá!
Rodiče František a Anna, jak sama říká: „Byli ve víře vlažní, jako ostatní lidé ve vesnici!“ Otec byl kostelníkem.
Na své dětství, mládí a začátky řeholního života vzpomínala: „Když jsem vycházela měšťanskou školu, byla jsem na exerciciích, a pak jsem se snažila vést duchovní život. Vzorem pro mě byla sv. Terezička a také jsem zatoužila po řeholním životě. Ale maminka byla nemocná a začínala válka, takže jsem byla nucena být doma a pomáhat v zemědělství. Po válce jsem byla na katechetických kurzech a ve dvaceti letech jsem začala učit náboženství. Učila jsem asi 10 roků a v té době jsem byla biřmována na jméno Josefa.
Těžko jsem se loučila s dětmi, když nám bylo vyučování znemožněno, odešla jsem pracovat do továrny. Do města dojížděl na návštěvu P. Lepařík, salesián. Zatím jsme byly jenom dvě, se kterými začínal zakládat společenství a skládaly jsme tajně sliby. Potom nás seznámil s ostatními nynějšími sestrami a tajně jsme se stýkaly. V roce 1984, ve svých skoro 60 letech, jsem skládala se čtyřmi sestrami věčné sliby před Paterem Míšou a sestrou Marií Zímovou.“
V roce 1968 se přestěhovala do malé vesničky Kněžice, kde začala působit jako farní hospodyně. Starala se o několik kostelů, o zahradu, o ovce. V malých skupinkách pokračovala ve vyučování náboženství, připravovala děti a mladé lidi na přijetí svátostí a různými způsoby spolupracovala s farářem. Pro mnohé rodiny se stala záchytným bodem.
Měla hluboký vztah k Bohu. S dětskou důvěrou se mu odevzdávala do rukou a z tohoto vztahu čerpala sílu a optimismus do všech situací.
Měla velmi chatrné zdraví. Těžké práce ve studené a vlhké faře přinesly své plody. Její ruce a nohy byly pokroucené revmatismem. Její duše a srdce však byly neustále napřímené radostí a vděčností Pánu.
Po životě naplněném sebedarováním a po krátké ale těžké nemoci zemřela v nemocnici v Kolíně dne 15. 12. 2000.