A zbývá nám již poslední česká komunita, a to v Hradci Králové. I když nám dnes začíná liturgické mezidobí, můžeme se ohlédnout za tím, jak tamní komunita prožila Vánoce. O zážitky se s námi podělila sestra Pavla Mikysková.
1. Věnujete se přes rok dětem a mládeži. Přes Vánoce také nějak sloužíte nebo odpočíváte?
Přes Vánoce jezdívají naše studentky z internátu domů. Proto se s nimi vždy snažíme Vánoce oslavit už předem. A jakmile dívky odjedou, tak se každá z nás snaží dodělat ty nejdůležitější povinnosti v domě a pak už je tady chystání na Štědrý den, který trávíme v komunitě. Poté většinou alespoň na pár dní někam odjíždíme. Já jezdím ke své sestře a tam se raduji z toho, že jsem zase pár dní s ní a s její rodinou…
Takže o Vánocích si spíš užíváme a odpočíváme, případně si připravujeme už věci na leden…
2. Čím byl letošní Štědrý večer tradiční a čím netradiční?
Tradiční byly letošní Vánoce jistě způsobem oslavy v komunitě – s kaprem, koledami a noční mší svatou.
Netradiční byly tyto vánoční dny asi různými setkáními. Protože v podstatě žádné setkání není tradiční, ta mohou být vždy nová.
3. Z čeho jsi měla o Vánocích radost a co tě rozesmutnělo?
Největší radost jsem měla z miminek. Do naší rodiny od léta totiž přibyla dvě miminka, jedno z nich jsem dokonce na vlastní oči viděla právě až teď o Vánocích. Takže vidět ty nejmenší a jejich sourozence, to bylo moc krásné.
A nějak tak pod vlivem takových událostí bylo lehké představit si i Božího Syna, jak přichází na svět jako to malé křehké děťátko Ješua (Ježíš)…
Smutek se mě dotkl skrze hospitalizaci a úmrtí maminky mé spolusestry. I když i to bylo zároveň také provázeno dobrotou Boží a dotekem důvěry v Boha Otce, který ji jistě s radostí očekával u sebe.