Věra VORLOVÁ, FMA
4. 2. 1929 – 22. 7. 2020
Narodila se 4. února 1929 v Olomouci, kde s rodiči a dvěma sourozenci prožila prvních deset let svého
života. Tatínek byl štábním rotmistrem jezdeckého pluku a maminka se starala o domácnost. Toto období
skončilo s německou okupací, tatínek si, jakožto voják z povolání, musel hledat jinou práci. Rodina se
tedy přestěhovala do Brna, kde se Věra setkala se salesiány a salesiánskou spiritualitou a postupně
pocítila také povolání k zasvěcenému životu. V této její touze ji velmi povzbudil P. Ignác Stuchlý. Věra
byla aktivně zapojena ve skautu a po maturitě na gymnáziu se zapsala ke studiu matematiky na univerzitě.
Psal se však rok 1948 a bylo jasné, že politická situace nebude pro církev a řehole nijak příznivá.
Salesiánky u nás tehdy nebyly, takže za formací bylo nutné vycestovat. Věra prozatím odjela do
aspirantátu na Slovensko, protože tatínek s případným odjezdem do Itálie nesouhlasil. O možnosti její
řeholní formace v Itálii se však přesto mezitím dále jednalo s generální představenou matkou Lindou
Lucotti. Díky zásahu P. Antonína Dvořáka, tehdejšího provinciála salesiánů, Věra nakonec odjela do
Turína. K její velké radosti s tímto krokem nakonec oba rodiče souhlasili. Pouhý týden po jejím odjezdu
byly státní hranice pro vycestování československých občanů uzavřeny.
V Turíně Věra vstoupila do formace a po překonání počátečních obtíží spojených s jazykovou bariérou
pokračovala ve studiu matematiky. Její spolužačkou a dobrou kamarádkou o několik ročníku výše byla
Marinella Castagno, pozdější generální představená. Důležitou postavou v tomto období pro ni byla
novicmistrová a pak také matka Elba Bonomi, která se zasloužila o její další studium.
Po složení slibů 5. srpna 1952 v Pessione pokračovala ve studiu v Castelfogliani na Universita Cattolica
del Sacro Cuore a po jeho úspěšném ukončení jí byla svěřena výuka matematiky a fyziky. V následujících
letech se tedy věnovala mladým buď jako učitelka, nebo jako asistentka interních a později také externích
studentek. Spolu s Marinellou Castagno se podílela na přípravě série učebnic matematiky.
Díky politickému uvolnění v 60. letech ji mohla v roce 1966 do Turína přijet navštívit maminka, a naopak
roku 1968 se sestře Věře podařilo navštívit Československo, kde se s rodiči ještě jednou setkala.
Maminka krátce nato zemřela a o dva roky později též tatínek. Od československých úřadů nedostala
povolení zúčastnit se pohřbu ani jednoho z rodičů. V roce 1979 se do Itálie dostala také její sestra
s rodinou.
Na konci šedesátých let byla sestra Věra poslána do Padovy, kde nejprve vyučovala matematiku a pak
byla roku 1973 jmenována ředitelkou. Na léta v Padově vzpomínala sestra Věra velmi ráda: „Měla jsem
vždycky výbornou vikářku, která se nenechávala vyvést z míry spoustou problémů. S komunitou se nám
podařilo zorganizovat mnoho krásných věcí pro malé i velké. Jenom na sportovní akce přicházelo 1200
účastníků. Panna Maria a všichni naši svatí nám ve všem pomáhali. Chtěla jsem také, aby se více sester
věnovalo studiu, a tak vrátit to, co bylo kdysi umožněno mně. Společně jsme mohly pořádat také výlety
do hor a při té příležitosti navštívit i naše sestry v tehdejší Jugoslávii a dovézt jim věci, které tam
chyběly.“
Roku 1980 byla sestra Věra poslána do Říma, a to do komunity Sacro Cuore, aby se stala sekretářkou
nedávno vzniklé italské meziinspektoriální konference (CII). V těchto letech byla zároveň předsedkyní
CIOFS, tedy organizace zaštiťující apoštolát v oblasti učňovského vzdělávání, a jak vzpomínala:
„Znamenalo to řadu setkání a organizačních porad, návštěv u našich externích spolupracovníků.
S některými mými spolusestrami jsme procestovaly téměř všechny italské regiony, abychom hledaly
řešení pro naše výchovné poslání mezi mladými.“
V roce 1995 byla jmenována představenou římské inspektorie se sídlem na Via Marghera. Na tato léta
vzpomíná její sekretářka sr. Claudia Daretti: „Strávily jsme spolu šest šťastných let. Sestra Věra byla
velmi prostá a dávala mi plnou důvěru, často mi svěřovala své starosti a těžkosti. Na inspektorii jsme se
setkávaly vždycky ve třech: inspektorka, ekonomka a já. Hodně naslouchala a vyprávěla a atmosféra
bývala plná pohody a pokoje. Zkrátka a dobře můžu říci, že na ni mám moc krásné vzpomínky, na její
odbornost, schopnosti, ale především na velkou důvěru, kterou dávala.“
Roku 2001 skončilo šestiletí v inspektorii Řím S. Cecilia. Tehdy byla sestra Věra poslána generální
představenou do České republiky, kam se vracela po více než padesáti letech, a kde to, podle jejích slov,
bylo úplně jiné, než jak si pamatovala ze svého dětství a mládí. Nejprve byla ředitelkou domu v Praze –
Karlíně a o dva roky později ji generální představená matka Antonia Colombo požádala, aby se zde stala
představenou vizitatorie Česká republika – Litva. Tuto funkci zastávala v letech (2003 – 2009). Nebyla
to snadná léta, i proto, že s sebou přinesla vážné zdravotní komplikace, „ale vnímala jsem mezi vámi
velkou touhu žít povolání, jak se patří,“ říkala.
Následující roky prožila sestra Věra v karlínské komunitě, postupně se přidávaly různé zdravotní
problémy, přesto se, dokud to bylo možné, snažila být s námi, podporovat modlitbou nás i mladé, se
kterými pracujeme. O každého se vždycky osobně zajímala a velmi ji zajímalo také dění v inspektorii.
Nikdy si nestěžovala a říkala: „Jsem opravdu šťastná sestra salesiánka. Mám se dobře a modlím se, to
je hrozně potřeba.“ A na otázku, co pro nás, sestry, teď vidí jako nejdůležitější, odpovídala: „Abychom
žily duchovně.“ Poslední dobou už její zdravotní stav vyžadoval značnou péči, kterou jí komunita obětavě
poskytovala. Zemřela tiše v časných ranních hodinách svátku sv. Marie Magdalény a věříme, že se
podobně jako ona shledala s Tím, který ji kdysi povolal jménem.