Slaví se: 26. srpna
Žil v letech: 1886–1905
Blahoslaven: 11.11.2007
Zeffirín se narodil 26. srpna 1886 v Chimpay na břehu řeky Rio Negro jako šestý z dvanácti dětí. Nejprve ho nazývali Morales, ale brzy mu změnili jméno na Zeffirín. Byl synem posledního Araukánského náčelníka Namuncury. Jeho otec měl po krvavých zkušenostech nepřekonatelnou nedůvěru k bělochům. Důvěřoval pouze jedinému člověku, a tím byl Don Milanesio. Tento neúnavný salesiánský misionář, přítel a ochránce indiánů, se naučil jejich jazyk a na koni překonával ohromné vzdálenosti, aby bránil nějakého araukána, nebo aby udělil křest.
Salesiáni Dona Boska přišli do Argentiny na konci roku 1875 pod vedením dona Jana Cagliera. Namuncura přivedl svého jedenáctiletého syna do vojenské školy do Buenos Aires se slovy: „Jsi nadaný a jsi poslední nadějí našeho kmene. Když se dáš na vojenskou kariéru a staneš se důstojníkem nebo politikem, budeš moci bránit práva Araukánů. Jinak náš kmen zanikne!“
Železná disciplina a hrubé žerty kamarádů syna zlomily. Prosil otce, aby ho vzal pryč. Na radu prezidenta republiky dal Namuncura svého syna dosalesiánské koleje Pia IX., kde se v těch dnech nacházel biskup Jan Cagliero. Zeffirín tam byl spokojený. Hned se projevil jako houževnatý, ale zároveň měl silný instinkt k úplné a nezkrotné svobodě. Velice brzo se naučil číst a krásně psát.
V září 1898 učinil velký životní krok a poprvé přistoupil k svatému přijímání. S charakteristickou důsledností svého kmene 12– letý Araukán tuto událost pokládal za absolutní závazek na celý život. Nejkrásnější okamžiky prožíval, když za ním přišel Don Milanesio a přinesl mu zprávy o jeho rodině a o jeho kmeni. Právě tehdy začal snít o tom, že se nestane politikem nebo vojákem, ale knězem, jako Don Milanesio. Chtěl bránit svůj lid před bělochy a před alkoholem, který ho degeneroval. Toužil je osvobodit od barbarských zvyků, ve kterých považovali pomstu za posvátnou a zabití nepřítele za čest. V těchto letech se ukázala těžká hrozba, která způsobila masakr mezi indiány Jižní Ameriky. Silný a zdravý ve svém prostředí, ukázal se jejich organismus bezbranný proti nemocím, které přinesli bílí: nastydnutí, zápal průdušek rychle se proměňovaly v tuberkulózu, která je kosila. Když byl ve čtvrtém ročníku v Buenos Aires a stával se z něho vysoký a mohutný chlapec, začal mít Zeffirín neustálý kašel. Nepomáhalo žádné léčení. Když se to dozvěděl biskup mons. Cagliero, nařídil, aby se Zeffirín vrátil do Viedmi, kde sídlil také on, a kde bylo zdravější podnebí. Odtamtud ho doprovodili k jeho lidu do údolí horního toku řeky Alumuna.
Patnáctiletý Zeffirin mohl obejmout svého otce a své bratry. Po třicet dnů dýchal příjemný vzduch And, jedl divočinu pečenou na táborových ohních, spal v domě pod teplou kůží guanaka. Cítil se lépe, ale kašel nepřestával. Plíce byly již zasaženy a chladné noci situaci ještě zhoršily.
V roce 1904 byl monsignor Cagliero jmenován arcibiskupem a papež ho povolal do Říma. Zeffirín, kterému se rok předtím začalo hroutit zdraví, ale všechno snášel z lásky k Pánu Ježíši, prosil tedy Cagliera, aby ho vzal sebou do Říma. Cagliero věděl, že medicína v té době měla v Evropě vyšší úroveň než v Argentině. Na druhé straně však věděl, že proti TBC v té době neexistovaly účinné léky. Radil se tedy s jeho otcem a s jeho souhlasem vzal Zeffirína s sebou.
Vylodili se v Janově v srpnu roku 1904. Odešli do Turína, kde je otcovsky přijal Don Rua, nástupce Dona Boska. Cestovali i do Říma, aby se setkali s papežem. S příchodem zimy se pokusil Zeffirín znovu pokračovat ve svých studiích v salesiánské škole Villa Sora, mezi olivami a vinicemi mírného římského venkova. Jeden z jeho spolužáků na něho vzpomínal: „Byl vždycky vážný, téměř smutný, ale úsměv mu hrál v očích. Všichni si ho pamatují, že se v kostele modlil jako anděl.“ Léčení nepřinášelo žádný úspěch. Na jaře roku 1905 ho začala trápit každý den horečka, která ho činila bezvládným. Zeffirín prosil: „Modlete se za mě, abych se uzdravil a když se to bude líbit Pánu, stanu se knězem.“ V dubnu ho převezli do římské nemocnice na tiberském ostrově. Zeffirín věděl, že se smrt blíží, přál si přijmout Ježíše ve svátosti, společníka, kterému zůstal věrný až do konce.
Zemřel ráno 11. května 1905. Jeho tělesné pozůstatky jsou uložené v kapli ve městě Fortin Mercedes na řece Rio Colorado. Za ctihodného byl prohlášen 22.6.1972.
Více informací o Zeffirínovi (ve španělštině) a fotografie najdete zde.