kněz
Žil v letech: 1870–1897
Ondřej se narodil 24.června 1870 v Omega (Novara) na břehu Ortského jezera v rodině bohaté na děti, lásku a křesťanské hodnoty. V říjnu roku 1883 přišel do salesiánského ústavu Lanzo, kde dozrálo jeho povolání. V roce 1884 byl nadšen misionářským biskupem Janem Caglierem, který vyprávěl o vzdálených zemích Patagonie a o indiánech, kteří ho tam očekávali. Právě v této chvíli začal cítit silné Boží volání. Když ho matka doprovodila do noviciátu, donu Barberisovi řekla: „Svěřuji ho do vašich rukou. Učiňte z něho světce.“
2. října 1887 v salesiánském domě na Valsalice poklekl Ondřej před stařičkým a nemocným Donem Boskem a ve svých 17letech slíbil Bohu, že bude žít čistě, chudě a poslušně v Salesiánské kongregaci. Na Valsalice a potom ve Foglizzo (1887 – 1891) se Ondřej věnoval studiu – gymnáziu a pak univerzitě – fakultě literárních věd a filosofie. Na podzim 1887 se spřátelil s Augustýnem Czartoryským, mladým polským princem. Na Valsalice a potom v Lanzo a Alassio z příkazu představených doprovázel prince Augustýna, který hledal zdraví a snažil se uniknout tuberkulóze, poděděnou po své matce. Staral se o svého nemocného přítele jako o svého bratra. Každý den přijímal Ondřej od Augustýna tiché ponaučení k svatosti. Napsal o tom: „Vím, že ošetřuji světce, anděla.“ Koncem roku 1890, zatímco princ zůstal v Alassio (zemřel 8. dubna 1893), vrátil se Ondřej Beltrami do Foglizzo. Tam učil, vykonával asistenci a zároveň se zapsal na Turínskou univerzitu.
20. února 1891 se ukázalo, že je nemocen tuberkulózou. Neměl ještě 21 let. Jeho velikou touhou bylo stát se knězem, slavit mši svatou. Podle tehdejšího církevního práva se kněžské svěcení nemohlo přijmout před 24 rokem. V přestávkách, které mu nemoc dopřávala, bral Ondřej do rukou knihy a studoval teologii, aby se připravil na velký den.
V jeho životě probíhá hluboká změna. Ve svých modlitbách a úvahách se stále více odevzdává do Boží vůle. Už netoužil po uzdravení, ale přál si dělat jenom to, co se líbí Bohu. 2. července 1892 píše: „Pán mi neustále pomáhá, a tak nemohu dělat nic jiného, než děkovat mu za tuto nemoc, jako za mimořádnou přízeň.“ O několik měsíců později píše: „Kongregace nutně potřebuje mnoho takových, kteří trpí a kteří umí trpět dobře.“ Představení chtěli projevit svou vděčnost za toto „podivuhodné utrpení,“ a tak mu vymohli dispens, aby mohl být vysvěcený na kněze o 18 měsíců dříve. 8. ledna 1893 ho vysvětil mons. Jan Cagliero, biskup misionář, který v něm probudil misionářské povolání. Svěcení se uskutečnilo na Valdoccu ve světničkách, kde žil Don Bosco. Don Pavel Albera, druhý nástupce Dona Boska, napsal: „S dovolením svého ředitele napsal a podepsal svojí krví modlitbu, kterou pořád nosil s sebou v medailce: „Ježíši obrať všechny hříšníky, potěš svojí milostí všechny umírající, vysvoboď všechny duše z očistce. Chci mít podíl na všech utrpeních, při všech smrtelných zápasech umírajících, utrpení mučedníků a to až do posledního soudu. Obětuji se ti jako oběť. Tato oběť ať se ti neustále obětuje.“
Myslel na to, jak se stát užitečným pro kongregaci. Proto si požádal o dovolení psát knihy. Z jeho pera vyšlo asi dvacet děl. Všechny byly vydané až po jeho smrti a měly velký úspěch. Všechny knihy napsal ve velkých bolestech, přičemž sílu bral z pohledu na svatostánek. Zemřel 30. prosince 1897 poté, co obnovil své obětování se.
V tom období žil na Valsalice klerik Alois Variara. Nikdy s donem Beltrami nemluvil, ale hluboce ho obdivoval. Alois Variara odešel jako misionář k malomocným do Kolumbie, kde mezi dcerami malomocných založil řeholní rodinu a navrhl jim spiritualitu dona Ondřeje Beltrami, která znamená žít s radostí povolání oběti spolu s Kristem, a tak přeměnit utrpení ve schody, které vedou do nebe.
Prohlášen za ctihodného byl 5 . prosince 1966.