kardinál
Žil v letech: 1905 – 1974
Štěpán Trochta se narodil 26. 3. 1905 ve vesnici Francova Lhota u Valašských Klobouk. Štěpánův otec byl velmi pracovitý a podnikavý. Měl velice příjemnou povahu, rád žertoval a nebylo nic, co by ho vyvedlo z míry. Byl rozeným optimistou a to po něm zdědil i Štěpán.
Když bylo malému Štěpánovi osm let, zemřel mu tatínek. Jeho maminka byla prostá, zbožná a pracovitá a po smrti tatínka se už nikdy znovu neprovdala, ale zůstala sama se svými třemi dětmi.
Do školy začal Štěpán chodit ve Francově Lhotě, poté na arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Kvůli nemoci maminky však musel v roce 1921 studium přerušit. Vrátil se domů a staral se o sourozence a nemocnou maminku.
Na jaře 1923 se dočetl v novinách, že v Itálii kněz Jan Bosco založil společnost salesiánů, která se stará o chudou a opuštěnou mládež. To ho zaujalo a protože v naší vlasti tato společnost nebyla, vydal se za pomoci druhých na dobrodružnou cestu do Itálie.
Nejdříve dokončil gymnázium a v roce 1924 se stal novicem v Turíně. 24. září 1925 složil v Salesiánské společnosti své první sliby. Složil zkoušky z filosofie, udělal maturitu a po apoštolátní praxi začal studovat bohosloví. Studia šťastně dokončil a získal i doktorát teologie. 3. července 1932 byl vysvěcen na kněze.
Štěpán byl veselý, družný, podnikavý a cílevědomý. Uměl bystře odhadnout povahu lidí a zvládnout těžké situace. Jeho zbožnost byla nevtíravá a nenápadná.
V únoru 1934 byl poslán do Ostravy a pak do Prahy-Kobylis, aby tam vybudoval salesiánské domy. Kardinál Kašpar mu navíc předal k obnově a užívání vyhořelý kostel sv. Kříže na Příkopech. Štěpán Trochta jej obnovil za pouhé tři týdny.
Po obsazení České republiky gestapo sledovalo veškerou Štěpánovu činnost. Po atentátu na Heydricha, k němuž došlo nedaleko salesiánského domu v Kobylisích, vnikli ve tři hodiny ráno do kobyliského domu členové gestapa a vynutili si vstup do Štěpánova pokoje. Začal výslech spojený s prohlídkou jeho písemností. Štěpána Trochtu odvezli do centrály do „Pečkárny“ k dalším výslechům. Následně byl převezen na Pankrác, kde byl po výsleších sepsán protokol, který se rozcházel se skutečností, k Trochtově spisu byla přiřazena zkratka „RU“ (Rückehr unerwünscht – návrat nežádoucí).
Gestapo nechalo odvézt kněze Štěpána Trochtu do Terezína. Tam s ním pracoval i rektor pražského semináře – pozdější kardinál Beran. V září byl převezen do Mauthausenu, kde několikrát o vlásek unikl smrti. Podařilo se mu uprchnout (byl oficiálně mrtvý) a nechal se zapsat s novým číslem bez poznámky „RU“ (návrat nežádoucí). Na konci roku 1944 byl převezen do Dachau, kde byl až do vysvobození americkou armádou. Do Prahy se vrátil 23. května 1945.
28. září 1947 byl Dr. Štěpán Trochta jmenován papežem Piem XII. biskupem litoměřickým a 16. listopadu byl slavnostně vysvěcen nunciem Saveriem Ritterem ve svatovítské katedrále. Spolusvětiteli byli biskup Mořic Pícha a arcibiskup Josef Beran. Provázel ho nesmírný jásot věřících a jeho maminka mu tenkrát řekla větu, která se mu hluboce vryla do srdce: „Nedej na jejich řeči! Dnes ti volají hosana a zítra budou křičet ukřižuj!“ Jako biskupské heslo si Štěpán zvolil Actio-sacrificium-caritas (Práce-oběť-láska).
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl Trochta internován ve své biskupské rezidenci. Po tříapůlleté domácí vazbě byl v pátek 16. ledna 1953 zatčen a odvezen do Ruzyně. O rok později byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Až do své amnestie roku 1960 si odpykával svůj trest ve věznicích v Litoměřicích, Leopoldově, na Ruzyni, na Pankráci, ve Valdicích a opět v Leopoldově.
V kruhu svých přátel řekl: „Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Ty německé koncentráky se nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů… Ta doba patří k nejhorší době mého života… K tomu se ani Němci nesnížili.“
Vězeňský život plný vysilujícího napětí a mučivé nejistoty vedl k podlomení jeho již tak chatrného zdraví. Toto jednání mělo vést k Trochtově likvidaci. V květnu roku 1960 byl propuštěn kvůli zdravotnímu stavu. Bylo mu znemožněno vykonávat službu diecézního biskupa, a tak začal pracovat jako pomocný dělník, později umývač podlah, natěrač, údržbář, opravář… V únoru 1962 dostal srdeční záchvat, který se pak ještě opakoval. V listopadu mu církevní úřad nabídl jít do předčasného důchodu a odstranili jej do Charitního domu v Táboře, později do Radvanova u Mladé Vožice, aby jej měli stále pod dozorem. Bylo téměř nemožné se s ním sejít a neriskovat zátah StB.
Tajné policii však unikl jeden z Trochtových extrémně riskantních podniků – tajná kněžská svěcení. Riskoval tím dlouholeté vězení. Bylo ověřeno, že ani jedno z 27 kněžských svěcení salesiánů nebylo zaregistrováno v záznamech StB. Poslední svěcení udělil koncem března roku 1968. Žádný z tajně vysvěcených kněží ho nezradil, a i když byl tak silně sledován, StB se nikdy nedozvěděla o jeho svěceních. To je za jeho podmínek možno považovat téměř za zázrak.
V roce 1968 mu bylo dovoleno vrátit se zpět na biskupský stolec do Litoměřic. V neděli 1. září 1968 se po 15 letech vrátil biskup do své diecéze. Byl přijat s nadšením. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy si biskup uvědomil, že boj státu s církví bude probíhat jinak než v letech 1948 – 1949, ale že bude stejně tvrdý.
V únoru 1969 dostal Trochta osobní pozvání Svatého Otce, aby se zúčastnil oslav jubilea 1 100 let úmrtí sv. Cyrila v Římě. V konzistoři 28. dubna 1969 byli jmenováni dva kardinálové „in pectore“ a jedním z nich byl Štěpán Trochta. Toto jmenování se zveřejnilo v březnu roku 1973.
Stále se zhoršovalo jeho zdraví, vystavené v minulosti tolika zátěžím. Kardinál musel podstoupit operaci, která se zdařila jen částečně. Z nemocnice byl propuštěn 27. března s přísným doporučením absolutního klidu. Ten však přerušil krajský církevní tajemník Dlabal, který si u něho v podnapilém stavu vynutil nepřetržitých pět hodin jednání. Vyhrožoval a chtěl přinutit kardinála přijmout opatření vůči některým kněžím. Po dlouhém vyčerpávajícím konfliktu kardinál pouze řekl: „Myslím, že to bude moje smrt.“ Pak se zcela vyčerpán odebral do svého pokoje. Ráno v osm hodin ho našli v bezvědomí, ze kterého se již neprobral. Byl převezen do litoměřické nemocnice, zaopatřen svátostí nemocných a odpoledne 6. dubna 1974 v agonii zemřel.
Pohřeb byl stanoven na velikonoční úterý 16. dubna, ale informace o pohřbu se šířila mezi lidmi pouze telefonicky. V den pohřbu byly Litoměřice odříznuty od světa a na příjezdových cestách stály hlídky. Bylo zakázáno vyvěsit černé prapory na věžích kostelů a sloužit zádušní mše. Věřící a kněží diecéze se nesměli pohřbu zúčastnit. Pohřeb sloužil biskup Tomášek a ostatní čeští ordináři koncelebrovali. I přes zákaz projevu se s Trochtou nad hrobem krátce rozloučil kardinál Karol Wojtyla a nazval ho mučedníkem.
28. října 1992 prezident Václav Havel propůjčil kardinálu Trochtovi in memoriam řád T. G. Masaryka III. třídy za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv.
Poslední velikonoční přání (r. 1974) kardinála Štěpána Trochty:
Všemohoucí Bože,
nám všem, kdo jsme ohroženi
vědomím ukřivděnosti,
vědomím bezvýchodnosti svého postavení,
vědomím marnosti svých obětí a
vědomím své bezmocnosti proti zlu,
vlej hlubokou nadpřirozenou víru
ze zmrtvýchvstání svého Syna,
které proměnilo potupnou popravu
v nejslavnější vítězství
a krátkozraký jásot v neslavné ticho.
Tuto cyrilometodějskou víru rozmnožuj v nás
Bůh + Otec,+ Syn a + Duch svatý.