Františka se narodila 1. 7. 1917 v Oseku nad Bečvou.
V rodině, která byla hluboce věřící, se často objevovaly misionářské časopisy. Ty velmi upoutávaly pozornost malé Františky. Proto v roce 1935 odjíždí se svolením rodičů a za doprovodu salesiánského inspektora otce Stuchlého do Turína. Tam se připravuje na řeholní sliby a misionářskou práci. V roce 1939 odjíždí spolu s dalšími pěti sestrami do Střední Ameriky. Ona a ještě jedna sestra byly poslány na ostrov Kuba. Tam pracovala jako učitelka a vychovatelka v základní škole, na internátě a v oratoři. Od roku 1944 působí v Dominikánské Republice.
Velmi těžce prožívala odtržení od kontaktů s vlastí, během totalitního komunistického režimu. V roce 1991 navštívila Českou Republiku. Stýká se se svým bratrem a jeho rodinou. Navštívila i naše sestry.
Ve svém novém domově je velmi známá a ctěná. Její bývalé žákyně a studentky ji stále mají rády a často ji navštěvují. I přes svůj pokročilý věk pomáhá, kde může. V městě Moca, kde žije několik posledních let, dostává dokonce „Řád města“ od primátora.
Umírá v Moce (Dominikánská Republica) 15. 4. 2007.
Z oficiálních pramenů našeho Institutu:
Františka se narodila jako osmá z devíti dětí v rodině založené na silných křesťanských zásadách, naplněné láskou a chválou Pána, v níž vládla jednota a příklad rodičů. Když Františka projevila přání stát se Dcerou Panny Marie Pomocnice, podpořila jí v tom celá rodina, kde už jeden bratr byl knězem a jedna sestra řeholnicí.
Začala svou formaci v Itálii a po slibech se rok připravovala na misie v domě „Matka Mazzarello“ v Turíně. Byla poslána na Kubu, do Havany, kde měla na starosti šatník (guardarobiera) a byla učitelkou šití. V roce 1944 byla přeložena do Santo Dominga (Dominikánská Republika) do domu „María Auxiliadora“ jako učitelka a asistentka na internátě. V roce 1946 opět změnila komunitu, tentokrát do Moca, kde 22 let účinně působila při zakládání a upevňování této komunity. Od roku 1968 do roku 1986 byla znovu v Santo Domingu jako ekonomka: vždy pečlivá a štědrá. Sestra Františka se vyznačovala neúnavnou pracovitostí, silným smyslem pro zodpovědnost a oddanost dílu. Vrátila se pak do Moca, kde zůstala až do roku 2005, kdy ze zdravotních důvodů byla přijata do domu „Matka Ersilia Crugnola“ v Santo Domingu.
Byla ženou hlubokých vztahů, pozorná a přátelská ke všem, především k nejchudším. Když nedokázala mluvit dobře místním jazykem, vyjadřovala se jazykem srdce. Bývalé žákyně na ni s vděčností vzpomínají: vždy ji cítily jako maminku ochotnou naslouchat a pomoci, zvláště když byly v nesnázích. Působila jako katechetka a učila malé i velké základním hodnotám života a být „dobrými křesťany a čestnými občany“. Svým laskavým, veselým a prostým jednáním si dokázala získat náklonnost všech. Mladí byli jejím životem: slyšet jejich hlasy, jejich křik, sledovat jejich hry pro ni bylo velkou radostí. I v posledních letech, které prožila v Moca, trávila velkou část svého času na hřišti a mluvila s žáky o dobrotě Boha Otce a o lásce Panny Marie, modlila se s nimi a dávala jim políbit kříž.
Byla ženou hluboké modlitby, žila intenzivním svátostným životem, především svátosti smíření a eucharistie. V těchto posledních letech se už nemohla účastnit mše svaté, ale když jí nosili svaté přijímání, její tvář se vždy rozzářila a usebrala se v hluboké adoraci.
Sestra Františka vynikala jednoduchostí, obětavostí a smyslem pro pořádek. Vždy se s velkým zájmem účastnila života komunity, dokázala projevovat představeným i spolusestrám svou lásku a vděčnost.
Byla příkladnou misionářkou, položila svou ruku na pluh a neohlížela se zpět. Vzala za své heslo: „Jen Pán, všechno z lásky k Bohu.“ Dokázala se identifikovat s kulturou našich zemí a přijala i dominikánské občanství.
Děkujeme, sestro Františko, za tvé svědectví věrnosti a velkorysého daru. Díky, protože jsi mezi námi rozsévala své velké ideály svatosti a lásky k mladým. Přimlouvej se i nadále u Pána, aby nám poslal svatá řeholní a misionářská povolání, která by přispěla k šíření Božího království, jako jsi to dělala ty.
Inspektorka
Sestra Verónica de la Cruz
ZE VZPOMÍNEK NA SR. FRANTIŠKU JANÁKOVOU
Po smrti sr. Františky přišlo mnoho vzpomínek na ni od FMA, od kněží a hlavně od bývalých žákyň:
Farář:
…vzor křesťanky, řeholnice, ženy. Pozorná, veselá, průzračná jako pramen čisté vody. Vzor života, práce, apoštolátu. Uměla předávat zdravou, průzračnou, upřímnou radost.
Nechává po sobě nezapomenutelnou vzpomínku pro všechny, co jsme ji znali a setkávali se s ní. Vzpomínáme na Tebe, sestro „Checo“ [čti “Čeko”] jako na anděla světla, který procházel světem a vyzařoval pokoj a lásku.
FMA:
Poznala jsem sr. Checo jako aspirantka a obdivovala jsem od začátku její radost. Vždy měla po ruce nějaký příběh, nějakou poznámku, o níž se podělit, její tvář vyzařovala radost z úplného odevzdání se.
Byla jednou z těch opravdových misionářek, které když položí ruku na pluh, tak se neotáčejí zpět; ráda nám ukazovala fotografie své rodiny (všichni byli velmi krásní a elegantní), ale jen proto, aby nám ukázala něco ze svého života a aby se s námi podělila o utrpení během války a komunistického pronásledování. Zcela se identifikovala s naším světem, ráda jedla všechna naše jídla, radovala se ze všeho, co je naše a dokonce se rozhodla pro naše občanství. Pamatuji se na roky svého salesiánského mládí, kdy mi ukazovala občanský průkaz a říkala mi: já můžu volit, a až půjdu volit, budu držet občanku v ruce, protože kdyby se mě někdo zeptal, jak to, že jdu volit, když jsem jiné národnosti, odpovím mu: „Jsem dominikánka“ a ukáži mu svůj dominikánský občanský průkaz.
Měla ráda procházky a malé děti. Když onemocněla a musela zůstat v posteli, pamatuji se, že některé bývalé žákyně jí přinášely své staré zápisníky, aby viděla jejich vzpomínky. Když se jimi listovalo, jaký pořádek, jaké písmo, kolik povzbudivých slov, pedagogických podnětů, které podporovaly její výchovné působení jako výchovu jednotlivce uprostřed velkého množství chovanců.
Ve stáří její jedinou starostí bylo, že neslyšela. Trpěla, protože se musela pořád ptát a myslela si, že ostatní otravuje, když se ptá, co se řeklo na slůvku nebo na komunitním setkání. Chtěla vědět, co se děje a hluchota jí působila velké utrpení.
Poznala jsem ji, když jsem přišla do komunity v Moca. Začala jsem zde období poznávání kongregace… Setkala jsem se u ní s blízkostí, důvěrou a především s radostí, protože měla velké nadšení z povolání, které pro mě bylo důvodem k naději a jistotou v tomto procesu rozpoznávání povolání. Svým stylem života mi pomohla více než slovy.
Pamatuji se, že když jsem byla chovankou v Moca, navštěvovala nás každé odpoledne, psala myšlenky dona Boska a Matky Mazzarello a dávala nám je losovat. Vyprávěla nám o svém životě, s obrovskou radostí nám vyprávěla o svém povolání, a ačkoliv musela hodně vytrpět, protože ztratila téměř všechny příbuzné, říkala nám: „nejdůležitější je Ježíš, a jeho neztratím nikdy.“ Myslím si, že sr. Checo pochopila velmi dobře následování Ježíše. Ježíše, který kraluje z trůnu kříže.
Vždy jsem u ní obdivovala velkou pozornost, byla ženou intuice, dokázala si všimnout těch nejmenších detailů, když nás viděla smutné, hledala způsob jak nás rozesmát a opakovala nám: „Svatost spočívá v tom být stále radostné.“
Měla velkého ducha oběti a poslušnosti.
Vždy bylo vidět, že se velmi zajímala o komunitu, byla pokorná a s velkou jednoduchostí dokázala nacházet způsob jak konat dobro.
Bývalé žákyně:
…každý den jsi dávala všechno, co jsi měla a dávalas to těm, kteří neměli nic…
…Bože, děkuji ti, že jsi mi dal štěstí poznat tak zvláštní osobu, která si odtrhávala jídlo od úst, aby ho dala ostatním… milovala děti…
…Prosím Boha za její duši, která ve mně vzbuzovala velký obdiv a touhu napodobovat její velký příklad pevné lásky k Ježíši, protože až do poslední chvíle života dávala velký příklad tím, že učila děti líbat kříž; snažila se šířit zbožnost u těch nejmenších. …
… byla příkladem k následování, pokorná, odevzdaná Bohu, přítelkyně.
Existuje málo lidí, kteří žijí lásku ke Kristu jako ona…
…osoba, která se vyznačovala pokorou. Osoba, kterou nelze srovnat s nikým…
…byla naší velkou kamarádkou, měla nás ráda, jako bychom byly její vnučky…
…Od ní jsem se naučila oceňovat přátelství, byla jako květ v poušti, úsměv uprostřed bolesti, žena víry, lásky, jednoduchosti a především příklad lásky k Bohu pro všechny dívky na internátě a v oratoři. Jako oratoriánka jsem byla plná radosti, když jsem přišla do domu a první, koho jsem viděla, byla tato sestřička, která mě zdravila s laskavostí a láskou.